Desc: Tati, sleduji tě: Režie Ravi Sadasivuni. Řeknu vám, jak jsem na tento příběh přišel. Mé dceři bylo 8 let, když jsme se přestěhovali do Indie. Slovo „pohled“ začala používat, jakmile jsme přistáli v Indii. "Tati, podívej se na to, podívej se na to, podívej, jak to může udělat? Tak to tam nikdy nebylo, proč, proč tady?" tak dále a tak dále. Musím říct, že její etiketa je tady jiná. Ale jak? Průzkumy, blogy, noviny, televize, média docházejí k závěru, že hrubost je v každé části indického života, dokonce i v profesionálních zaměstnáních. Všichni si myslí, že jsme neslušní lidé. Chováme se jako pračlověk i poté, co jsme se 15 až 16 let ve škole naučili behaviorální vědy, společenské vědy, obecné vědy, občanské vědy a co ne, všechny základy společnosti. Článek v Times of India naznačoval, že průzkum není potřeba, noviny dospěly k závěru, že „Indové jsou hrubí, neslušní a bezohlední“. Hinduistický článek z 15. května 2012 říká, že „mladší lékaři vidí své seniory – jejich takzvané vzory – být hrubí“. Zajímalo by mě, jak jsme přijali tuto hrubost, když se naše modlitby „Om Sarve Bhavantu Sukhinah“ modlily za štěstí všech. Jak všichni víme, rodiče slouží jako vzory nejen prostřednictvím přímé interakce se svými dětmi, ale také prostřednictvím příkladů, které dávají svým postojem a chováním v rodině a ve vnějším světě. Pokud to neuděláme, naše děti se nebudou, jejich děti nebudou chovat dobře. Dosáhli jsme suverenity; důstojnost by měla být naší novou hranicí pro lepší společnost, ve skutečnosti pro lepší národ.